One year...

Schází se rok s rokem, a my všichni jsme starší a starší. Někteří z nás jsou zkušenější a moudřejší a někteří z nás se ještě stále hledají. Já patřím k té skupině, co se stále hledá. Je to tak, pořád bych chtěla být princezna na zámku. Co vy víte, třeba se mi jednou poštěstí. Zapomněla jsem dodat, že někteří z nás jsou stále dost naivní. :)   

Minulý rok v tomto období, jsem potkala člověka, který mě zaujal na první pohled. Člověka, který se mi zdál na jeho věk dosti inteligentní. Toužila jsem o  něm  zjistit více, o co se zajímá, co má rád, a jaké jsou jeho životní názory. Ejhle! Po čase zjišťuji, že jsme si dost podobní a zároveň úplně jiní.

Minulý rok téhož dne, čekám na Čechově náměstí v pražských Vršovicích na tramvaj, ze které vystupuje člověk s brýlemi. Přistupuje blíže, políbí mě a říká: ,,Co s Tebou?“  

No co se mnou. Myslím si, že správná otázka je, co s námi?

Po roce se tento den probouzím po boku téhož člověka s pocitem naplnění a chutí na míchaná vajíčka, s čerstvě upečeným chlebem. Tento den plynu životem s tímto mužem jeden rok. Když se podívám zpátky na průběh našeho vztahu, tak se toho stalo spoustu. Vidím věčně zabalené krabice, jak se stěhujeme z jedné části Prahy na druhou a třetí. Vidím spoustu prázdných lahví od vína a ohořelých nedopalků. Vidím spoustu návštěv všech možných lékařských specialistů. Vidím také 10 kilogramů na víc, když se postavím na váhu, což bych radši ani neviděla. Vidím spoustu slz, úsměvů, polibků a ,,esíček“. Vidím toho spoustu. Nicméně si myslím, že je otázka co s námi, stále aktuální. Je to konec? Už nikdy nebudu muset smažit obalovaný sýr? Ne! Teď teprve všechno začíná. Vztah mezi dvěma lidmi je hlavně o kompromisech, co všichni víme. Náš vztah je hlavně o malým chlupatým yorkshirovi jménem Ruprt, kterého nadevše milujeme.

Navíc teď, když jsem ho naučila připravovat míchané vajíčka a uklízet si po sobě trochu, ho přece nemůžu jen tak poslat k vodě :) Momentálně to beru trochu s humorem. Chtěla jsem jen napsat, že je fajn mít někoho s kým můžete sdílet své strasti ale i radosti. Nebo přijít do práce po polední pauze a mít na pracovním stole pugét růží s balonkem I Love you a se vzkazem „Láska? Člověk se mění z housenky v motýla, miluje-li. A to jsem si uvědomil. Miluji Tě!“

Těším se na příští rok, až budeme sedět u společné snídaně a dívat se zpátky. Jsem zvědavá, co uvidím tentokrát.  Třeba tam nebudeme sedět dva, ale budeme tam tři. Je možné, že už nebudu slečnou, nýbrž paní. U té snídaně nebudeme sedět v našem modřanském bytě, ale v našem domečku na pokraji Prahy. Jediné co vím už teď je, že se nechám ráda překvapit. S hlavou vztyčenou vykračujeme vstříc našim novým společným zážitkům.  

Děkuji za přečtení článku