Anglie, moje srdcovka!

Je krásný zimní den a sluníčko svítí tak ostře, že s mrazivým vzduchem mě nabíjí neskutečnou energií. Dnes je ten den, kdy odjíždím za svým vysněným dobrodružstvím. Jedu do Anglie. Nervozita a odhodlání mi projíždí celým tělem.
Nepřemýšlím nad tím, že tady zanechám rodinu a dlouhou dobu se s těmi lidmi nesetkám. Přemýšlím spíš nad tím, jaké to tam bude, jaká bude moje hostující rodina a říkám si, „opravdu tam pořád prší?“

Se sbaleným kufrem se fotím před letištěm Václava Havla se vztyčenou nožkou, jsem na sebe pyšná. Jsem hlavně pyšná na to, že jsem se odhodlala a vážně jedu. Jedu prožívat jeden ze svých puberťáckých snů.  

Tak takové pocity jsem prožívala v únoru roku 2015. Byla to moje první cesta do zahraničí. Do mé vysněné Anglie. Přes agenturu Student agency (kam jsem se dostala úplnou náhodou, protože jsem šla zrovna okolo) jsem si sjednala pobyt jako Au-pair.
Na začátku února jsem o tom začala uvažovat a v posledním týdnu jsem seděla v letadle směr Manchester City United Kingdom.  Nezávisle na tom, že Angličtina pro mě byla španělská vesnice. Agentura mi našla moc milou rodinu v městečku Hebden bridge nedaleko Manchesteru se třemi blond kráskami. Byly to neuvěřitelné zážitky, co jsme spolu zažili. Od pečení cakes, hledání správných uniforem do školy, tancovačky po večerech místo úkolů, až po krvavé úrazy a slzičky v očích. Holky jsem si prostě zamilovala. 

Jak jsem si zamilovala holky, tak jsem si zamilovala Anglii samotnou. Dostala mě zejména zeleň, která tam byla všude, kam jsem se podívala. Bylo to zejména kvůli častým dešťům. Ano, opravdu tam pořád prší. Pokaždé, když jsem se podívala na nebe, tak mi přišlo, že je jiné než u nás v Čechách. Bylo více posetý mraky.

 Další věc, co mě dostala, byla zdejší architektura, která byla každým coulem typicky britská. Bavilo mě se procházet celé hodiny po městečku a jen se na ty baráčky koukat.

Po měsíci, už mě nebavilo jen se kochat přírodou a architekturou. Měla jsme chuť poznávat zdejší populaci. A tak jsem s jedním umělcem, který hrával na kytaru jen tak na ulici, zavítala do hospůdky. Okusila jsem chuť pravého točeného cideru a také britskou chuť po alkoholu.
Jak mi všichni doma říkali, že britové jsou nudní, tak mě pravda vyvedla z omylu. Zábavnější lidi jsem nepoznala. Od té doby, co jsem pravidelně chodívala do hospůdky, se moje angličtina výrazně zlepšila. Moje slovní zásoba se rozšířila o výrazy jako například: Can I have red wine?, nebo I can´t because I´m drunk. Ale jak jsem říkala, pár skleniček a angličtina šla sama.

Začalo léto a nastal čas výletů. Na Facebooku ve skupině ,,Au-pair in Manchester“ jsem našla inzerát jedné španělky, která bývala nedaleko mě. Hledala kamarádku na výlety. Neváhala jsem a hned ji oslovila s nabídkou schůzky v Halifaxu. Španělská slečna se jmenovala Paula Taururu a zamilovala jsem se do ní na první pohled, teda až po tom co mi skočila na záda kvůli holubovi, který se procházel okolo nás. Měla z nich totiž hroznou fobii.
Byla střelená jako já. Paula mě tedy začala doprovázet po toulkách v okolí. První náš výlet byl do Leeds. Na ten den nikdy nezapomenu. Den plný zážitků, kultury, jídla, cideru a nákupu. Pak naše výlety začaly být samozřejmostí. 

Blížil se čas mého návratu zpět domů. Měla jsem to naplánované do posledního detailu. Koupené letenky, zabalené dárky, domluvený odvoz z letiště domů a tak dále. Nejlepší na tom bylo to, že to bylo bez vědomí mé rodinky. Domluvila jsem se s pár přáteli na uskutečnění mého návratu a jednoho slunného dne jsem zazvonila se sudem ,,Plzeňské dvanáctky“  u nás doma na zvonek. Bylo to velmi dojemné a druhý den i dosti bolestivé shledání (To bylo z toho piva).  Miluji takové překvápka. 

Anglie je pro mě jeden velký zážitek, na který nikdy nezapomenu.  Na zkušenost do mého života, na lidi, které jsem potkala, na trable, které jsem zažila. Anglie se stala pro mě srdcovkou. Jednou bych se do těch míst chtěla vrátit a užít si trošku té volnosti. 

Pokud jsi se dostal/a až do posledních řádku tohoto článku, tak děkuji. Moc si toho vážím.